Disciplína zaměřená na jazyky existující ve vizuálně motorickém způsobu, v nichž nositelem významu není zvuk, ale tvary, pozice a pohyby (ruky/rukou, obličejových svalů, hlavy, horní části trupu); viz ↗znakový jazyk. Po ustavení v 60.–70. letech 20. stol. v USA, kdy bylo prokázáno dvojí členění amerického znakového jazyka (✍Stokoe, 1960) a byly popsány vybrané rysy jeho stavby gramatické (✍Klima & Bellugi(ová), 1979), a po postupném rozšíření do Evropy (např. ✍Deuchar(ová), 1984; ✍Kyle & Woll(ová), 1985 aj.), se l.z.j. v první fázi své existence vyrovnává s předsudky o znakových jazycích (univerzálnost znakového jazyka, totožnost s pantomimou, odvozenost od jazyka mluveného, neschopnost předávat stejně komplexní významy jako mluvený jazyk) a soustřeďuje se na formulaci důkazů o srovnatelnosti znakových jazyků s jazyky mluvenými; nachází je v oblasti strukturní lingvistiky, ↗sociolingvistiky, ↗psycholingvistiky a ↗neurolingvistiky. Po doložení statusu znakového jazyka jako jazyka přirozeného dominuje l.z.j. soustředění na vlastnosti, jež jsou pro znakové jazyky specifické (zvl. simultánní organizace, využití prostoru pro gramatiku, tendence k ikoničnosti/ikonické reprezentaci, např. ✍Meier & Cormier(ová) ad. (eds.), 2002); v rámci tohoto zaměření a v opoře o různé teoretické rámce (např. strukturní lingvistiky, sémiotiky, sociolingvistiky n. psycholingvistiky a neurolingvistiky) se l.z.j. věnuje např. komparativnímu/kontrastivnímu studiu znakových jazyků (znakový jazyk A × znakový jazyk B, znakový jazyk × příslušný jazyk mluvený, např. ✍Perniss(ová) & Pfau ad. (eds.), 2007; ✍Pizzuto(ová) & Pietrandrea(ová) ad. (eds.), 2007), popisu znakových jazyků dosud nepopsaných (např. ✍Zeshan(ová), 2000) n. dosud nepopsaných v úplnosti (např. ✍Johnston & Schembri, 2007), typologii znakových jazyků (např. ✍Zeshan(ová) & Perniss(ová) (eds.), 2008), umělým znakovým systémům (domáckým znakům blízkým přirozeným gestům n. vizualizovaným, tj. do znaků převedeným, podobám příslušných jazyků mluvených a procesům gramatikalizace, např. ✍Liddell, 2003); dále otázkám psycholingvistickým a neurolingvistickým (např. ✍Poizner & Klima ad., 1987; ✍Emmorey(ová), 2002), sociolingvistickým (zvl. v ediční řadě The Sociolinguistics in Deaf Communities) n. aplikacím teoretických poznatků do oblasti osvojování jazyka neslyšícími dětmi a vzdělávání neslyšících (např. ✍Schirmer(ová), 1994; ✍Paul, 2009) a do tlumočení mezi znakovými a mluvenými jazyky (např. ✍Metzger(ová), 1999). Nově, mnohdy provokativně, klade zvl. v pozdějším období své existence l.z.j. otázky další, např. po vztahu verbálního a neverbálního v komunikaci znakovým jazykem, po povaze konstrukce (jazykového) významu v mluvených jazycích (s přihlédnutím k tomu, že v jazycích znakových je význam konstruován součinností jazyka, parajazyka a gest, srov. ✍Liddell, 2003), po nelingvistických zdrojích znakových jazyků (a zdrojích jazyka vůbec), např. ✍Stokoe (2001). Přináší i poznatky zcela nové, unikátní, např. o evoluci jazyka (a „silách“, které ji řídí), o lidské kapacitě pro jazyk (srov. „případ Nikaragua“, kdy lingvisté na vlastní oči viděli – a popsali – vznik nového znakového jazyka v 80. letech 20. stol., např. ✍Kegl(ová) & Senghas(ová) ad., 1999). Od začátku své existence pak l.z.j. ozřejmuje otázky obecnější povahy (např. vázanost × nevázanost přirozeného jazyka na zvuk, dvojí členění ve vizuálně motorickém jazyce, arbitrárnost × ikoničnost, lineárnost × simultánnost, vztah prozodie, parajazyka a gramatiky) a přispívá tak k proměně pohledu na jazykové univerzálie (✍Sandler(ová) & Lillo‑Martin(ová), 2006), resp. na jazyk (jeho konstitutivní rysy) vůbec.

Česká l.z.j. se ustavuje v období, kdy se názory na hluchotu, do r. 1989 u nás sevřeny jednotnými názory režimu směřujícími k „demutizaci“ neslyšících, rozvolňují, kdy na hluchotu (do té doby předmět zájmu medicíny, speciální pedagogiky či logopedie) přestává být nahlíženo jako na nápravu vyžadující odchylku od „normálu“ a i u nás se začíná prosazovat lingvistický a kulturní úhel pohledu nahlížející na neslyšící jako na jazykovou a kulturní menšinu. V návaznosti na aktivity Federace rodičů a přátel sluchově postižených (mj. iniciující Zákon o znakové řeči, 1998, srov. http://frpsp.cz/) a dnes již neexistujícího Institutu pro neslyšící, se česká l.z.j. rozvíjí zvl. v souvislosti se studijním oborem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Čeština v komunikaci neslyšících (akreditace 1997). U vědomí dilematu (srov. ✍Brennan, 1986) lingvistiky znakových jazyků (volba mezi přístupem „akademickým“, tj. základním výzkumem znakového jazyka, a přístupem „politickým“, resp. „vzdělávacím“, akcentujícím aplikace směřované ke zlepšení vzdělávání neslyšících dětí a tím celkového postavení neslyšících ve slyšící společnosti) se soustřeďuje na cílený průnik obou přístupů rozšířený o aspekt „osvětový“ (usilující zvl. o změnu postojů k českému znakovému jazyku); předmětem jejího zájmu jsou specifika komunikace českých neslyšících (např. rysy jejich komunikace intrakulturní × interkulturní, „povinný“ bilingvismus neslyšících zvl. v souvislosti s problémem jejich gramotnosti), struktura a fungování českého znakového jazyka (např. cyklus Poznáváme český znakový jazyk v časopise Speciální pedagogika), psaná čeština českých neslyšících v aspektu produkčním i recepčním (např. ✍Macurová, 1998; ✍Poláková, 2001), aplikačně pak otázky vzdělávání neslyšících (např. ✍Hudáková, 2010; ✍Macurová & Othová ad., 2007) a tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem (hlavní předmět zájmu České komory tlumočníků českého znakového jazyka (http://cktzj.com/), viz také ↗znakový jazyk, ↗znakovaná čeština.